Morena a zimní slunovrat

Ač zimní slunovrat je o zrozeni nového světla, stále jsem vnímala, jak na mě Morena promlouvá. 

Morana a její síla, její čistý řez mým životem a její náruč mi ukazuje, kam mám dále směřovat, co mám dělat. Je to den, kdy se mi v hlavě zrodily myšlenky a nápady, které byli nové a plné naděje, jako když se zrodí nový život. Nový život ve mě, jenž postupně nahrazuje starou, zhrzenou, nepotřebnou část mě samé. 

Přemítám nazpět obdobím temna, bloudím myšlenkami v dnech, kdy nás v několika nejbližších týdnech a měsících nečekalo nic jiného než tma a její krutá pravda. To období bylo hrozné, smrtící, hnalo mě až na samý okraj propasti, odkud nebylo již úniku. Nebylo cesty ven. Jediná možnost byla, nechat ji usmrtit. Nechat umřít tu část mě, co se žene bezvýznamně a bezmyšlenkovitě do míst, kde není vítaná, není viděna, není chtěna. Není milována. Tu část v mém břichu, která bolí, pláče, škemrá, je unavená - má toho už dost! Tu část mě, jenž má už plný zuby dělat "to" a "to" pořád a pořád dokola a dokola. 

Posbírala jsem sílu a vydala se na cestu do temnot mého ženského světa. 

Na dně ležela síla předků a jejich moudrost. Moudrost, jenž se ukrývá v mé pánvi a vnější straně stehen. Tato síla se nyní rodí a stává se mi zbraní, kterou v důvěru ve svůj život, začínám žít.

T.